Asistent je pro nás důležitý prostředník mezi školou a rodinou

Do projektu „Školní asistent…“ zaměřeného na podporu vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním je zapojena i základní škola ve Zlonicích nedaleko středočeského města Slaný. Na zkušenosti s projektem a asistenty se ředitele školy Jana Tůmy (J.T.) ptal metodik projektu Zbyněk Němec (Z.N.). 

(Z.N.) Úvodem bych se rád zeptal na celkové hodnocení práce školní asistentky za prvních osm měsíců projektu…

(J.T.) Tady by Vám asi nejlepší vyjádření podala spíš paní učitelka, která je s ní neustále. My už zkušenosti s asistentkou pedagoga máme, takže jsme měli nějakou představu, jak by to mohlo vypadat, a paním učitelkám se daří tu představu naplňovat. Helena (školní asistentka), která tady u nás je, se aktivně chopila své role a pracuje svědomitě na zadaných úkolech. Během práce ve vyučování potřebuje ještě více vést, ale v odpoledních činnostech si to řídí už úplně sama. A o prázdninách měla pro děti spousty různých připravených materiálů a cvičení. Možná ještě pořád trochu cítí to, že byla naše žačka a že nemá ještě takové pedagogické zkušenosti, aby vstupovala do vyučování nějakou vlastní aktivitou, ale samozřejmě je k ruce paní učitelce a plní zadané úkoly. O tom jsme se bavili i s našimi učitelkami. Když potřebují, hned jí říkají, co je potřeba s dětmi dělat, co má udělat ona – a Helena to splní. Takže si myslím, že není žádný problém.

Určitě hraje velkou roli zkušenost. Když je člověk někde jen krátce, pár měsíců, tak i když třeba má nějaký nápad a ví, že teď by v hodině mohl udělat něco navíc, tak k tomu nakonec nedojde, protože se třeba bojí, aby to nějak nezasáhlo do průběhu vyučování…

Určitě. Ale paní učitelky jí tu práci vytvoří a zadají. Řeknou, co je potřeba s dítětem probrat.  A zrovna paní učitelky Pláničková a Kopecká (nejčastěji spolupracující pedagožky, pozn. Z.N.) jsou velmi aktivní, mají hodinu a její stavbu promyšlenou, vědí, kam směřovat, často mají spoustu pomůcek, interaktivní tabuli a dalších cvičení. Takže takový prostor, aby asistentka přišla s tím, že si vymyslela dneska úplně něco jiného, tam samozřejmě ani není vytvořen.
Ale jinak v odpoledních hodinách má asistentka děti na doučování sama a naprosto v pohodě to zvládá. Připraví si aktivity tak, aby naplnila čas těch dětí a zároveň to bylo prospěšné pro jejich výuku. Tam je to opět bez problémů.

Často se v praxi různí uplatnění asistentů. Někde je více využívají v rámci doučování, jinde naopak více třeba v hodině a někde spíš asistent pomáhá s komunikací s rodinami žáků… Která z těchto složek náplně práce asistenta hraje nejdůležitější roli ve vaší škole?

My jsme se snažili to co nejvíc vyvážit. Veliké plus je ale určitě v tom – a já bych k tomu rád práci asistentů více směřoval – že je jakýmsi prostředníkem právě mezi školou a  rodinou žáka. Velmi často se stává, že když děti ze sociálně znevýhodněných rodin chybí, tak nemají doplněné úkoly nebo cvičení a je potřeba to s nimi doplnit. A tady vidím velké pole působnosti, kterému se může Helena věnovat. Rodinám je často i bližší komunikace s asistentkou než když si paní učitelka pozve maminku do školy. To už pak berou tak, že se stal nějaký průšvih, že je zase něco špatně. Snazší je, když je tam Helena jako prostředník a snaží se rodinám vysvětlit, že to myslíme dobře a že je potřeba, aby měli zameškanou látku doplněnou, případně jim s tím pomůže.
Ale jinak si myslím, že to má vyrovnané. Chodí do vyučovacích hodin, zároveň má i odpolední doučování. To je velice prospěšné, protože některé rodiny se svým dětem prostě věnovat nebudou. Trochu tedy i supluje rodinu. Zde je ale nebezpečí – a vidíme to i v jiných případech, i u naší další asistentky – že si rodiče pomaličku zvykají na to, že vše s jejich dětmi udělá někdo jiný. Ale já to nevidím jako negativní, u mnoha dětí je to jediná možnost. Kdyby s nimi nepracovala asistentka, tak by to s nimi neudělal nikdo. Děti by jen proplouvaly a nakonec skončily na okraji školní společnosti a pak na okraji společnosti i v životě. Na jedné straně je určité riziko, že si rodiče zvyknou, zároveň je tu ale faktická situace, že u mnoha rodičů jejich úroveň vzdělání možná ani nedovoluje se s dětmi nějak systematicky připravovat, často ani ti rodiče samotní nejsou zvyklí plnit nějaké úkoly.

U vás ve škole už dloubá léta pracuje paní Kopecká, asistentka pedagoga hrazená ze státního dotačního programu na asistenty pedagoga pro žáky se sociálním znevýhodněním. Vidíte nějaký rozdíl mezi touto asistentkou a školní asistentkou z našeho projektu?

Ano, a je to postřeh od některých našich učitelek. Naše asistentka, kterou máme už šest let, má velké zkušenosti a úkoly si sama vytváří, zatímco asistentka z vašeho projektu spíš čeká, až jí paní učitelka řekne, co má udělat a co je potřeba. Ale to je samozřejmé, je tady první rok, teprve s tím začíná…a takhle jsem to i našim učitelkám vysvětloval.
Dalším rozdílem je, že asistentka z projektu není náš zaměstnanec, tak jí nemusíme evidovat v administrativě a tak podobně.
Jinak myslím, že obě asistentky navázaly dobrou spolupráci a doplňují se. Jednou za týden se dokonce v jedné vyučovací hodině potkávají, jinak je ale máme v různých třídách tak, aby byla efektivita rozložená mezi co největší počet dětí.

To jsme rádi, protože my chceme, aby naše asistentky skutečně byly plnohodnotnými členy sboru ve škole. A pokud by měl být jediný rozdíl v tom, že máte o něco méně administrativy, tak to je jedině dobře.
Narazili jste v souvislosti s naším projektem a prací školní asistentky na nějaké problémy nebo nejasnosti?

Ke mně se informace o ničem takovém nedostaly. Myslím si ale, že paní učitelky jsou natolik otevřené, že o nějakých problémech nebo nejasnostech by v první řadě řekly Heleně a mně by se pak o tom třeba jen zmínily na poradě…
Nějaké nejasnosti byly, když jsme s učitelkami společně porovnávaly práci asistentky pedagoga a asistentky z vašeho projektu. Šlo o zodpovědnost za děti – tam je to těžší, protože Helena není naším zaměstnancem, tak musí být více v kontaktu s učitelkami, které tu formální zodpovědnost mají.   

Poslední věc, na kterou bych se vás rád zeptal – jako jednu z předností asistentek zaměstnaných v našem projektu uvádíme to, že s žáky škol pracovaly formou doučování a volnočasových aktivit i v době letních prázdnin. Jak vy se zpětně díváte na tyto aktivity, mělo to z vašeho pohledu nějaký význam?
 
Já jsem prázdniny trávil jako obvykle ve škole, a dost mě překvapilo, kolik dětí chodilo…
Velký význam podle mě mělo už jen to, že se dětem aktivně vyplnil jejich volný čas, ve kterém se jim rodiny nevěnují. A oni naprosto rádi a sami čekali před školou čtvrt hodiny předem a byli rádi, že se něco děje, že se jim někdo věnuje.  V tom vidím obrovskou užitečnost, protože o prázdninách je neplacených aktivit strašně málo. V okolí máme úžasný klub Ostrov Slaný i Dům dětí a mládeže, tam se dělá pro děti spousta věcí. Ale všechno je to samozřejmě placené. Byť jde o malé částky, ale pořád je to stovka nebo dvě za nějakou činnost. A tady prostě někdo nabídl něco v místě jejich bydliště, nemusí nikam dojíždět, nemají žádné náklady, dítě tam dojde samo, nemusí ho přebírat, vracet a podobně, a děti měly vyplněný volný čas. Takže já v tom vidím obrovské plus…
Stejně tak jsou přínosem odpolední aktivity, které Helena pro děti organizuje během školního roku. Jsou pro děti částečně relaxací a částečně doučováním, kde je možné dodělat s dětmi to, co dopoledne nestihly. Výhodou je i malá skupina dětí, přeci jen je něco jiného, když jich je na doučování pět nebo šest a když jich je ve třídě třicet. Navíc se děti mezi sebou znají, nemusejí vytvářet jinde nějaké nové sociální skupiny, jsou k sobě otevřenější. A tím, že jsou ze sociálně znevýhodněného prostředí, mají podobné domácí zázemí, tak se nebudou vysmívat jeden druhému v čem přišel, jak vypadá, co má, proč není tamhle a kde byl na dovolené… Prostě když se v září děti sejdou a vypráví si „já jsem byla v Irsku“ a „já jsem byl támhle někde u moře“, co řekne tohle dítě? A tady v té skupině se přece jenom cítí, alespoň si to myslím, lépe…

Tak to jsme rádi, že se Vám to takto daří zorganizovat…