Největší přínos? Jednoznačně znalost terénu

Jednou ze škol, které se zapojily do projektu „Školní asistent – nástroj upevňující rovné příležitosti dětí a žáků ve Středočeském kraji“, je i Základní škola Slaný, Komenského náměstí 618. Na projekt, práci školní asistentky a její vliv na vzdělávání sociálně znevýhodněných žáků se zástupkyně ředitele školy Miroslavy Golisové (M.G.) ptal metodik projektu Zbyněk Němec (Z.N).

(Z.N.) Jako první bych se Vás rád zeptal na celkové hodnocení dosavadní práce školní asistentky z projektu Nové školy?
(M.G.) Je to úplně nová zkušenost pro mě i pro celý pedagogický sbor. Je tady nový člověk, kterého berou a respektují učitelé i děti, pohybuje se po škole a komunikuje s učiteli, přichází do tříd… A děti potom řeknou i doma, že je tady někdo takový.
Za dobu práce paní asistentky jsme tu měli několik akcí, kdy velmi promptně reagovala, zařídila, co bylo potřeba. Třeba i dopoledne nebo večer po vyučování jela vyřídit věci přímo do rodin žáků – v tom je to pro nás nové, to jsme dříve neznali. Pozitivní zpětná vazba od rodičů dětí i od učitelů je vždy okamžitá.
Samozřejmě i paní Tancošová (školní asistentka – pozn.) se učí mnoho nových věcí, což si učitelé ne vždy uvědomují a pak od ní třeba i očekávají víc, než ona může zvládnout. Celkově ale klady její práce u nás převažují.

Dalo by se pojmenovat, v čem je hlavní přínos práce školní asistentky pro celkový život školy? Mohla by to být třeba ta zmíněná práce s rodiči žáků?
Stoprocentně, je to znalost terénu. Už když jsem se s ní poprvé setkala, dokázala vyjmenovat rodiny našich sociálně znevýhodněných žáků, věděla, jak žijí i co je pro ně důležité. A třeba vloni, když se tady ve městě začal narychlo chystat pochod neonacistů, hned přišla a řekla mi, že je možné, že rodiče romských žáků ten den děti do školy nepošlou. Zjistila, kolik dětí ten den asi nepřijde… A díky paní asistentce jsme věděli, že žáci nepřišli z tohoto důvodu a jejich rodiny opravdu měly strach, proto jejich děti zůstaly doma.

A vy jste jim nějak to tehdy i omluvili, viďte…
Ano, my jsme je omluvili. Vysloveně jsme jim řekli, aby zapsali žákům „rodinné důvody“. I k tomu nám pomohl pohled asistentky, která mi říkala „víte, my se bojíme, my jsme nic neudělali, ale i já se budu ten den bát poslat dítě do školy“. My učitelky také máme děti a také bychom se o ně bály, tak pro to máme pochopení. Paní asistentka to pak opravdu hezky podala rodinám.
Ona znalost terénu má. Tím, že chodí i do míst, kde bydlí hodně sociálně slabí lidé, tak toho o rodinách hodně ví. Když nám rodina nebere telefon, tak paní Tancošová hned ví, že na patře bydlí jiná rodina, která je schopná vzkaz vyřídit. Zavolá jim, oni jí vezmou telefon a už to běží.
Někdy se daří více, někdy méně. To záleží na konkrétních lidech, přeci jen ne každý je povinný paní Tancošové otevřít dveře. Na druhou stranu se ale paní asistentka opravdu snaží a určitě je pro ni práce v terénu daleko jednodušší, než kdybych to řešila třeba já. Pro nás je důležitá zpětná vazba typu: Kdyby jste věděli, v jakém prostředí ten kluk žije a co v životě řeší, tak byste se vůbec nedivili…“. Pomůže nám porozumět životu těch rodin, aniž by nějak pomlouvala.
Taky mě překvapilo, že i paní Tancošová rozlišuje – jak říká – Romáky, kteří se snaží mít život v pořádku, a pak ty, kteří by mohli, ale nesnaží se. Když se městem šířila fáma, že se ze severu přistěhují ti méně přizpůsobiví, tak mi říkala, že znejistěli a že se jich i bojí.
Čili ona terén zná, má vytipované rodiny, ví přesně, kam zajít, jak komunikovat. A taky už ví, kde si takzvaně nabije nos a kde uspěje, takže i pro ní je to zkušenost…

Oni se asi i s potencionálním příchodem dalších sociálně slabých rodin bojí, že se ještě zhorší jejich vlastní postavení, které už teď není úplně nejlepší…
Přesně, to mě také překvapilo. Paní Tancošová říkala, že kdyby k tomu došlo, tak se sama bojí, že by se tady rapidně jejich soužití s ostatními ve městě zhoršilo. Zatímco teď se tady ve Slaném cítí doma, dobře a bezpečně. A to je pro mě také zkušenost a myslím si, že každý ze sboru, kdo by chtěl a sednul si s ní, tak by mohl získat zase trochu jiný pohled na soužití tady u nás.

Vidíte nějaký rozdíl mezi školní asistentkou z našeho projektu a dalšími asistenty u vás ve škole?
My máme ještě dvě asistentky pedagoga a rozdíl je tam evidentní, protože tyto dvě asistentky jsou kvalifikované hlavně pro práci s dětmi přímo v hodině. Máme třeba asistentku, která chodí na druhý stupeň a která je schopná připravit pracovní list z přírodopisu, z matematiky, z fyziky. Ale to je jasné, protože je to naše dlouholetá kolegyně v důchodu, tak ví, do jaké učebnice jít, kde učivo hledat. Ale to já nechci srovnávat, protože paní Tancošová tady má trochu jinou roli. Určitě je rozdíl mezi kolegyní, která tady předtím pětadvacet let učila, a někým, kdo přijde přímo z terénu a má přeci jen trochu jiný obsah práce.

Narazili jste v průběhu těch sedmi měsíců, po které tady školní asistentka pracuje, na nějaké problémy nebo nejasnosti?
Já si myslím, že v tomto ohledu je důležité něco, co možná některé kolegyně nevidí nebo si neuvědomují. Pro paní asistentku je to úplně nová práce a nové prostředí. Téměř čtyřicet nových kolegů, navíc kromě budovy školy i odloučené pracoviště. Já se domnívám, že toho paní Tancošová zvládla hodně a že jí to šlo docela rychle. Zapracovala se, tam, kde si nebyla jistá, se zeptala. Nechá si poradit…. A že nemůže hned dělat úplně všechno, že nemůže se staršími dětmi psát diktáty, tak to je jasné – to by už ale byla nadstavba její práce.
Zase umí třeba z části romsky – my jsme se na to téma bavily a ona mi říkala, že neumí úplně stoprocentně, ale že částečně rozumí a něco je i schopná v romštině vykomunikovat. To je dobře, protože my tady máme děti, které mluví romsky plynně, zároveň ale umí i česky… Teď jsme se o tom přesvědčili, když dva kluci romsky nadávali jedné holčičce, někdo to tam zachytil a už to bylo tady v ředitelně. A já jsem zrovna nedávno mluvila s jedním takový v uvozovkách darebou a říkám mu: člověče, vždyť ty máš takovou výhodu, ty umíš dva jazyky. Také máme časopis, ze kterého by se občas dalo pár slovíček naučit, jednu kolegyni spolupráce s romskými rodinami hodně zajímá. Je to téma, kterému se určitě ještě budeme věnovat.

Poslední věc, na kterou bych se rád zeptal – když my mluvíme o tom, jaké jsou rozdíly mezi školními asistentkami z projektu a ostatními asistenty pedagoga, tak jako jednu z výhod zmiňujeme, že školní asistentky pracovaly s žáky i v době letních prázdnin. Jak toto vnímáte vy, měli jste pocit, že prázdninové aktivity měly svůj smysl?
Určitě, předtím jsme to nezažili. A je to pro nás zajímavá zkušenost, že můžeme využít prostory školy, které jsou v létě volné, pro skupinu dětí, které sem zcela dobrovolně chodí něco dohnat nebo se naopak naučit něco nového. Navázaly se tu i kontakty s některými dětmi a rodinami.
Jiná věc je, že když jsme to zpětně s paní Tancošovou hodnotily, musely jsme uznat, že děti, které by to potřebovaly úplně nejvíc, nepřišly. Ale to už je na rodičích, dítě má nárok na prázdniny a my je nemůžeme nutit… Na druhou stranu ale přišly třeba děti, které si chtěly jenom pohrát a pak se tu i učily. Zúčastnila jsem se části dopoledního programu. Viděla jsem, že se paní asistentka na jednotlivé činnosti připravila. Metodicky byly v pořádku. Líbil se mi i její přístup k dětem. Je jasné, že pokrok u dětí nebyl nijak masivní, ale měly nějaký smysluplný program.
Tedy z mého pohledu to bylo jednoznačně pozitivní, jenom kdyby to tak pozitivně viděli i všichni rodiče. Což je tedy také naše nová zkušenost – rodiče romských dětí nám často spoustu věcí odsouhlasí, ale pak je nesplní. My jsme si mysleli, že je to jenom vůči nám neromským. Ale oni to dělají i paní Tancošové. Ta však ví, jak na ně. Svůj přínos letní doučování určitě mělo…

To jsme rádi, že to hodnotí takhle pozitivně, byť určitě ještě máme co zlepšit…
Určitě, můj závěr je takový, že paní Tancošová je na práci asistentky dobře vybraná. Některé věci se teprve učí, ale to my všichni se v životě učíme…